Podmínky spokojenosti

Když člověka postihne těžký případ krize středního věku, cítí naléhavou potřebu obrátit svůj život naruby. Nemám manželku, kterou bych mohl opustit kvůli dvacetileté holce, ani peníze na nepraktické sportovní auto. A vlastně ani po ničem podobném netoužím. Co teda chci?

Jaké jsou mé podmínky spokojenosti? Co si potřebuji zařídit, abych se cítil v životě dobře?

Bacha, tenhle článek je jen takové přemýšlení nahlas. Není to ten druh článku, ve kterém vám guru řekne, co máte dělat, abyste byli spokojení. Některé lidi pobaví sledovat myšlení lehce zmateného chlapíka, který se ve svých 47 letech snaží přijít na to, co se životem. Pokud mezi tyhle lidi nepatříte, následující text vás nejspíš zklame.

Tady je pár myšlenek, které se mi v hlavě pořád dokola vracejí:

• Život je příliš krátký na nudné rutinní úkoly. Jsem chytrý a kreativní člověk (i když asi teda ne skromný, koukám). Chci pracovat na něčem, co mi umožní využít inteligenci.
• Život je příliš krátký na práci na cizích projektech. Chci pracovat na svých nápadech. Možná jsou všechny stupidní. Ale chci to aspoň zkusit.
• Život je příliš krátký na to trávit krásná slunečná odpoledne v kanceláři, když se má práce dá udělat stejně dobře brzy ráno nebo večer.
• Život je příliš krátký na dvě hodiny denně v provozu při dojíždění do kanceláře, když se má práce dá stejně dobře udělat z domova.
• Život je příliš krátký na to dusit se ve městě, když se má práce dá stejně dobře udělat z krásné vesničky ve Španělsku poblíž hor.

Koukám, že to všecho visí na pracovní svobodě. Home office furt, to by bylo značka ideál. Mimochodem, četl jsem dost diskuzí na tohle téma a vím, že tohle je citlivé téma, takže se chci vyjádřit jasně – neříkám, že home office je dobrý pro každého. Jen mám v hlavě obraz svého života, ze kterého já mám “motýlky v břiše”. Pokud vy toužíte po ruchu velkoměsta a milujete energii práce s partou lidí, kteří se každý den potkávají v kanceláři, úplně to chápu. Kéž bychom se všichni mohli přestěhovat do obrazu života, který si malujeme v hlavě.

Teď už zbývá jen to zrealizovat

Musel jsem chodit do kanceláře, i když se práce dala dělat z domova (jak jsme si ověřili během covidu). To byl jeden z důvodů, proč jsem dal výpověď. Teď si musím vybudovat něco místo toho.

Bylo by chytřejší něco si vybudovat, dokud jsem byl ještě zaměstnaný. Pracovat večery na vedlejších projektech, zkoušet freelance zakázky atd. Zkoušel jsem to. Ale pracovat na vlastních projektech po práci je těžké. Měl jsem příliš málo času, abych nabral momentum. Byl jsem po práci příliš unavený na další práci (ano, i snadná práce může být vyčerpávající).

Někteří lidé si po práci něco vybudovali a obdivuji je. Ale já to zkoušel a nikam jsem se nedostával. Musel jsem se buď smířit s neuspokojivou prací, nebo zkusit něco jiného.

Moje práce mi dávala jistotu, ale cenou, kterou jsem za to platil, byla neschopnost posunout se dál. Přestal jsem tu cenu platit. Teď nemusím chodit do práce. Můžu veškerou energii použít na přestavbu svého života. Jak přesně? Zatím nevím. Musím na něco přijít.

Za pár měsíců mi dojdou úspory. Visí nade mnou Damoklův meč. Výpovědí jsem se donutil začít něco nového. Nevím, co z toho bude. Možná průser. Jsem z toho nervózní. Uvidíme.