Podmínky spokojenosti

Když člověka postihne těžký případ krize středního věku, cítí naléhavou potřebu obrátit svůj život vzhůru nohama. Nemám manželku, kterou bych mohl opustit kvůli dvacetileté holce, ani peníze na drahé sportovní auto. Ale já mám sny. Věci, které jsem vždycky chtěl někdy udělat. A teď bolestivě cítím, že už nestačí jen nějaké někdy. Co když mi dochází čas? Co když jediné někdy, které mi zbývá, je právě teď?

Tato myšlenka mě děsí k smrti. Protože když mluvím o „snech“, nemám na mysli luxusní sny, jako je vlastnit svůj soukromý ostrov. Mám na mysli věci, které jsou pro mě skutečně důležité. Věci, které musím (alespoň některé) dosáhnout, abych měl pocit, že jsem prožil dobrý život.

Co teda chci? Jaké jsou mé podmínky spokojenosti? Co si potřebuji zařídit, abych se cítil v životě dobře?

Musím vás varovat, tenhle článek je jen takové přemýšlení nahlas. Není to ten druh článku, ve kterém vám guru řekne, co máte dělat, abyste byli spokojení. Některé lidi baví přihlížet přemyšlení lehce zmateného chlapíka, který se ve svých 47 letech snaží přijít na to, co se životem. Pokud mezi tyhle lidi nepatříte, následující text vás nejspíš zklame.

Tady je pár myšlenek, které se mi v hlavě pořád dokola vracejí:

• Život je příliš krátký na nudné rutinní úkoly. Jsem chytrý a kreativní člověk (i když asi teda ne skromný, koukám). Chci pracovat na něčem, co mi umožní využít inteligenci.
• Život je příliš krátký na to trávit krásná slunečná odpoledne v kanceláři, když se má práce dá udělat stejně dobře brzy ráno nebo večer.
• Život je příliš krátký na dvě hodiny denně v provozu při dojíždění do kanceláře, když se má práce dá stejně dobře udělat z domova.
• Život je příliš krátký na to dusit se ve městě, když se má práce dá stejně dobře udělat z krásného městečka ve Španělsku poblíž hor, kde se dá báječně jezdit na kole. Úplně nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby v tom městečku byla i partička lidí, kteří vidí život podobně. Chci toho moc? Zjevně existují lidi, kterým se podařilo tohle všechno najít, a to mě povzbuzuje.

Koukám, že to hodně visí na pracovní svobodě. Pracovat kdy chci a kde chci, to by pro mě bylo značka ideál. Mimochodem, četl jsem dost diskuzí na téma “home office” a všiml jsem si, že tohle je citlivé téma, takže se chci vyjádřit jasně - neříkám, že home office je dobrý pro každého. Jen mám v hlavě obraz svého života, ze kterého já mám “motýlky v břiše”. Pokud vy toužíte po ruchu velkoměsta a milujete energii práce s partou lidí, kteří se každý den potkávají v kanclu, úplně to chápu. Kéž bychom se všichni mohli přestěhovat do obrazu života, který si malujeme v hlavě.

Teď už zbývá jen to zrealizovat

Musel jsem chodit do kanceláře, i když se práce dala dělat z domova (jak jsme si ověřili během covidu). To byl jeden z důvodů, proč jsem dal výpověď. Teď si musím vybudovat něco místo toho.

Bylo by chytřejší něco si vybudovat, dokud jsem byl ještě zaměstnaný. Pracovat večery na vedlejších projektech, zkoušet freelance zakázky atd. Zkoušel jsem to. Ale pracovat na vlastních projektech po práci je těžké. Měl jsem příliš málo času, abych nabral momentum. Byl jsem po práci příliš unavený na další práci (ano, i snadná práce může být vyčerpávající).

Někteří lidé si po práci něco vybudovali a obdivuji je. Ale já to zkoušel a nikam jsem se nedostával. Musel jsem se buď smířit s neuspokojivou prací, nebo zkusit něco jiného.

Moje práce mi dávala jistotu, ale cenou, kterou jsem za to platil, byla neschopnost posunout se dál. Přestal jsem tu cenu platit. Teď nemusím chodit do práce. Můžu veškerou energii použít na přestavbu svého života. Jak přesně? Zatím nevím. Musím na něco přijít.

Za pár měsíců mi dojdou úspory. Visí nade mnou Damoklův meč. Výpovědí jsem se donutil začít něco nového. Nevím, co z toho bude. Možná průser. Jsem z toho nervózní. Uvidíme.