Psaním o letních zážitcích proti zimní depresi?

Váhal jsem, jestli tenhle článek vůbec zveřejnit, protože deprese je vážná věc a já nejsem expert. Na druhou stranu… připadá mi, že jsem přišel na něco, co mi pomáhá, a třeba to pomůže i někomu dalšímu. Ale berte to s rezervou – tenhle článek je prostě o mé osobní zkušenosti a je naprosto nevědecký.

Co myslím „zimní depresí“

Nikdy mi nebyla oficiálně diagnostikována sezónní afektivní porucha (SAD). Posuďte sami, jestli splňuji diagnostická kritéria. Můj laický odhad je, že to alespoň částečně sedí.

Žiju v zemi s dlouhými, studenými a tmavými zimami. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, o kolik horší náladu mám v zimě ve srovnání s létem.

Začíná to obvykle v říjnu, kdy skončí babí léto a počasí se změní na bezútěšně studené a deštivé. Začínám cítit takovou zvláštní nespecifickou tíseň. Ze zkušenosti vím, že se v zimě cítím hůř, takže je logické, že jsem napjatý v očekávání toho zhoršení. Ale můj prožitek mi přijde hlubší než jen tohle. Je to jako předtucha smrti. Moje racionální mysl na předtuchy nevěří, ale úplně chápu, jak mohli staří Řekové přijít na příběh o Deméter a Persefoně.

Po pár týdnech si na to většinou zvyknu. Úvodní tíseň ustoupí. Úplně nezmizí až do jara, ale dá se s ní žít. Problém je, že začnu mít pocit, že můj život tvoří jen povinnosti. Není v něm nic, co by mě těšilo. Včetně věcí, které by mě teoreticky těšit měly - jako třeba knížky. Rád si čtu, ale v zimě jako by mě to najednou nebavilo. Jako by knihy už nebyly dost stimulující. Místo nich sáhnu po mobilu a sjíždím YouTube shorts - to ovšem není radost, jen únik.

Možná se to dá vysvětlit tím, že většina aktivit, které mi v životě dělají radost, potřebuje slunce a teplo. Ježdění na kole. Výlety. Čtení na lavičce v parku. Procházky. Jasně, i v zimě se dá jít ven. Ale v té tmě, mrazu a větru, který doslova bolí, to žádná radost není.

Je rozdíl mezi uspokojením a radostí. I v zimě můžu jezdit na na kole - doma na trenažéru. Zlepšuje se mi kondice, mám ze sebe dobrý pocit, je to uspokojující. Mám to rád. Ale není to totéž jako radost z jízdy venku, z toho opojného pocitu, když sjíždím z kopce do teplého západu slunce.

Aby se člověk cítil v životě dobře, potřebuje i radost, uspokojení nestačí. V zimě strádám nedostatkem radosti. A myslím, že je to podobné jako opravdová podvýživa – postupně se to zhoršuje. Po pár měsících mi slunce a teplo bolestně chybí. Lidi mi většinou nescházejí (což je možná divné samo o sobě), ale slunce mi chybí tak, jak si představuji, že mým extrovertním kamarádům chyběli lidi během covidových lockdownů.

Ke konci zimy je to dost špatné. Někdy se někdy celé týdny neukáže slunce a já úplně skučím a kňučím a v duchu ho prosím, aby se sakra konečně vrátilo. Zaráží mě, jak silná ta reakce je. Několikrát jsem měl skoro slzy v očích, když po obzvlášť temném týdnu konečně vylezlo slunce. Tohle nejsem já. Jsem zdrženlivý chlap ve středním věku. Pro ilustraci mého obvyklého emočního rozsahu si představte anglického gentlemana, jak bývá stereotypně vykreslován ve starých filmech.

Co mi pomáhá

Minulou zimu jsem strávil spoustu času psaním dlouhatánského článku o svých letních dobrodružstvích ve Španělsku. Nedělal jsem to původně proto, abych si ulevil od zimní deprese. Prostě miluju Španělsko, byl jsem tam už mockrát, šel jsem několik tras Cesty svatého Jakuba a připadalo mi zajímavé se o svoje zkušenosti podělit. Psaní mě bavilo a chtěl jsem psát víc podobných článků.

Jenže celý podzim a léto jsem se k tomu nikdy nedostal… až zas teď. Nemám v zimě o nic víc času než v létě – spíš míň – a přesto trávím spoustu hodin psaním strašně dlouhého a klikatého článku o tom, jaké to bylo jít Camino del Salvador.

Je možné, že psaní o létě je nějaká podvědomá forma samoléčby?

Napsat takový článek trvá dlouho. Píšu pomalu, dva tři odstavce denně, které pak znovu a znovu přepisuji. To je spousta času stráveného přemítáním nad letními vzpomínkami. Pro mě byly cesty do Španělska intenzivní zážitky a vzpomínky na ně mám mimořádně živé.

Ke každému článku procházím desítky fotek, třeba jako je tahle…

… a když se na ně dívám, jsem tam zase. Cítím vůni moře, po zádech mi teče pot a spalující intenzita slunce ve mně probouzí spokojené předení jako u kočky. Není to způsob, jak ošálit mozek, aby si myslel, že je léto, i když sedím doma u stolu a venku za oknem padá sníh?

Zvykle jsem si psát tyhle články večer před spaním a občas se mi pak i zdá o tom, že jsem zase ve Španělsku. Většinou se pak probudím odpočatý a v dobré náladě.

Samozřejmě by nebylo rozumné zanedbávat obvyklé způsoby, jak se zimní depresí bojovat. Ale možná můžete navíc zkusit i tuhle cestu, jak svému mozku občas dopřát trochu léta.