Hledání protijedu proti dědkovatění

Právě jsem potřeboval rozdělat novou roli toaleťáku, ale konec byl tak pevně přilepený, že prvních několik pokusů se mi pokaždé podařilo uškubnout asi tak milimetrový cucek papíru. Až jsem zuřivě zaryl nehty a s tygřím zařváním vyrval jediným trhnutím polovinu role.

Poslední dobou mě přivádí k šílenství loupání vajec. Skořápka se vždycky drží vajíčka tak pevně, že ji musím nehty odlupovat po malinkatých střípcích pět frustrujících minut. Ta prokletá vejce mi to zjevně dělají naschvál.

Můj notebook pečlivě sleduje, co na něm zrovna dělám, a na obzvlášť urgentní věci mě nechá čekat takovou dobu, že se sotva udržím nepraštit s ním vší silou o podlahu.

Samozřejmě tuším, že problém nejsou vejce, toaleťáky ani notebook. Výbuchy vzteku nad nepodstatnými maličkostmi jsou u mě signály toho, že mám nějaký hlubší problém.

Asi mám talent dlouho si nepřipustit, že něco v mém životě je špatně a měl bych to změnit. Něco nefunguje, frustrace se kumuluje a já si toho všimnu, až když ten přetlak začne hlasitě unikat - v tomhle ohledu jsem jako papinův hrnec.

Takže, co se dusí uvnitř toho papiňáku:

Mám skoliózu, vždycky mě čas od času mě “chytly” záda, ale poslední dobou mě bolí furt.

Práce mě už nebaví. Když jsem ve firmě před lety začal, tak se každý den skládal z řádky problémů, které mě bavilo řešit. Jenže firma zrála a na všechno se vytvořil standardizovaný postup. Teď je ta práce tak rutinní, že by ji mohla dělat i cvičená opice. Navíc nás před rokem koupila velká firma. Atmosféra v týmu se změnila a už se tam necítím dobře.

Přátelé se mi vzdálili. Jsem introvert a dlouho si vystačím sám se svými knihami, ale přece jen potřebuju mít v životě pár blízkých přátel. Blízkých teď, ne kdysi na vysoké. Ti dávní přátelé jsou pořád báječní, ale mají rodiny, žijí daleko a vidíme se jednou za uherský rok.

Začíná mi vadit život ve městě. Čím jsem starší, tím víc mě láká bydlet v nějakém menším městečku, kde bych mohl sednout na kolo a za pět minut být v přírodě, místo abych se musel hodinu prodírat provozem, dýchat ten smrad a trnout, kdy přehlídnu nějakou díru a seknu sebou pod kola kamionu.

Česká zima mě ubíjí. Patřím k lidem, na které má počasí velký vliv, a česká zima je na mě moc dlouhá, studená a temná. Víc slunce je jedna z věcí, co závidím španělům - kde je víc slunce a tepla, je i víc radosti ze života, aspoň pro mě.

A o radosti ze života to celé je. Takhle se z chlapů stávají věčně vzteklí dědci - když se jim nedaří najít v životě dost radosti a zbude jen frustrace. Musím si přiznat, že se ze mě začíná stávat vzteklý dědek. Ve 47 letech! Musím s tím něco udělat.

Po dlouhém rozhoupávání se jsem dal výpověď - končím posledního května, po sedmi a půl letech ve firmě. A objednal jsem se k ortopédce, která je prý fakt dobrá. První volný termín měla za osm týdnů, takže čekám. Snad mi pomůže najít nějaký způsob, jak spravit ty záda.

Teď ještě kde najít tu radost.

V poslední době se furt dokola dívám na videa jednoho cyklisty, který se přestěhoval do Španělska. Ty jeho videa skvěle reprezentují to, co si představím, když někdo řekne “radost ze života” - jízda na kole, slunce, hory, přátelé… to je to, co chci!

Dvě věci, které mi v životě daly nejvíc radosti, jsou cyklistika a Španělsko.

Na kole jsem jako kluk i závodil a v dospělosti jsem vždycky jezdil kdykoli jsem měl čas, pro potěchu a vyčištění hlavy. Když začala pandemie, tak jsem se dokonce vrátil i k jakž-takž systematickému trénování včetně zimní přípravy, ne jen ježdění pro zábavu přes léto.

Španělsko jsem si zamiloval, procestoval křížem krážem a vždycky jsem snil, že bych tam jednou chtěl i žít. Zadřelo se mi pod kůži natolik, že jsem se naučil i docela slušně španělsky.

Co kdybych se na stará kolena odstěhoval do Španělska a třeba i zkusil natrénovat na nějaké závody? Když nad tím přemýšlím, racionálně mi to připadá jako pitomost. Je to pubertální snění o dobrodružství a v mém věku už bych měl mít rozum. Ale na druhou stranu, když na to pomyslím, tak mám takový báječně šimravý pocit v břiše.

Většinu života jsem tak trochu “váhavý střelec”, který se k něčemu rozhoupává tak dlouho, až to nakonec neudělá. Sem tam se ale přece jen do něčeho pustím, obvykle s úzkostí a hlavou plnou katastrofických scénářů, jak by se to mohlo podělat. A už párkrát z toho nakonec bylo jedno z těch období života, které stojí za to.

Jak jsem se nedávno tak vyděsil s tou možností, že bych mohl mít rakovinu, tak to ve mně nějak zůstalo. Často na to myslím. Vlastně žiju už nějakou dobu s pocitem, že nejsem spokojený a chtěl bych něco víc, ale jaksi se k tomu pořád nemůžu dostat a odkládám to na nějakou ne přesně specifikovanou budoucnost. Ale co když se k tomu nakonec nikdy nedostanu?

Mám minimální úspory, musím si dát do pořádku záda, od června budu bez práce, že bych si něco mohl najít na španělském pracovním trhu si moc nadějí nedělám a mám zatím jen velmi neurčitou představu, jak celý ten životní restart zařídit. Tou výpovědí jsem sám sebe donutil se pustit do něčeho nového, ale přitom ještě ani přesně nevím do čeho vlastně. Z čehož jsem momentálně velmi nervózní. Ale aspoň se zas jednou něco děje.